HISTORIE RHODÉZSKÝCH RIDGEBACKŮ
Různé zdroje uvádějí různé informace o vzniku tohoto jedinečného plemene jakým rhodézský ridgeback bez pochyby je. Dala jsem si tu práci a prozkoumala historii této rasy, přičemž jsem čerpala z mnoha různých zdrojů. Následující řádky, jsou mým výsledkem, který Vám má přiblížit vznik plemene a jeho vývoj až do dnešní podoby. Snažila jsem se shromáždit pokud možno co nejvíce informací a vybrat ty nejpravděpodobnější, které jsem pak seskupila dohromady. Výsledná práce je poutavé čtení, avšak jistotu některých dat, musíte brát s rezervou.
Autorka
Rhodézský ridgeback - fena
RIDGE
Hned úvodem musí být zdůrazněno na nejvýznačnější znak plemene, kuriozitu vlastní pouze ridgebackům a to ridge. Ridge [ridž] je slovo, pocházející z angličtiny ve významu horský hřeben nebo také pohoří. Jedná se o pruh protichůdně rostoucí srsti. Tento pruh neboli hřeben, má být jasně vymezený a ohraničený, roste na hřbetě psa podél páteře, souměrně se táhne od kohoutku až po hrboly pánevní kosti, kde se zužuje. Pruh musí obsahovat dva zrcadlově identické věnce (koruny). Průměrná šířka hřebene je uváděna pět centimetrů.
ridge
Název ridgeback tedy vznikl spojením slov ridge a back [bek] = hřbet, do češtiny přeloženo jako „hřbet horského hřebene“.
Ridge je charakteristickým znakem pro tyto psy – ridgebacky (rhodézský a thajský) a stal se „erbem“ plemene. Žádná jiná rasa uznaná FCI (Fédération Cynologique Internationale = Mezinárodní kynologická federace) ridge nemá. Za zmínku stojí, že ridge je dominantně dědičný, tudíž se tato mutace zřejmě udržela po mnoho staletí bez zásahu člověka do chovu a pruh ridge, nejtypičtější znak plemene, je tak mnohem starší než plemeno samotné.
PŘEDCI RIDGEBACKŮ
Za přímého předka ridgebacka a zároveň jednoho z prvních psů s hřebenem srsti rostoucí v protisměru je považován pes šenzi (schensi). Šenzi je pes s velikostí vzrůstu přibližně 40 až 50 centimetrů v kohoutku, je štíhlý až hubený, má velké vztyčené uši někdy i klopené, zatočený či šavlovitě nesený ocas, úzkou hlavu a velmi krátkou srst žlutého nebo červenohnědého zbarvení s doplněním bílé v různých poměrech.
Šenzi byl psem afrických křováků, tzv. hotentotů, sloužil jako hlídač a strážce farem, dohlížel na dobytek a odháněl blížící se predátory. Doprovázel pastevce, ale hlavně byl lovec a to jak malých tak i velkých šelem, pracoval jako honič. Záznamy dokazují, že tito hotentotští psi, sloužili zejména jako lovci lvů.
Když lovec se smečkou o dvou až čtyřech jedincích stopoval zvěř, musel psy držet pod kontrolou a často s nimi běžet po stopě. Ve vhodný okamžik je vypustil. Psi hnali zvíře do úzkých a tvořili kolem něj kruh, ve kterém lva drželi, dokud nepřišel lovec, aby šelmu z bezpečné vzdálenosti zastřelil. Ridgebackové lva nekousali do hrdla nebo do krku, ale do pat. Často se stávalo, že nejeden pes byl při lovu zraněn. Koně používáni pro lov velkých divokých zvířat nebyli, jelikož nebylo snadné je udržet a krotit.
Tato neohrožená činnost dala tomuto psu pojmenování africký lví pes, které si vskutku zasloužil.
Dnes se ridgebackové, neboli psi lionští, již pro lov lvů nepoužívají, avšak tato jejich minulost jim ponechala jejich typické povahové rysy, jakými jsou: odvaha, obratnost, vytrvalost, rychlost a síla. Jsou to zdatní psi se srdcem i barvou lva.
ridgeback a kokršpaněl
Psi šenzi žijí dodnes. V tropických oblastech Thajska i Afriky můžeme tyto psy spatřit. Jsou to například tošenzi psi Zulů, šenzi z Libérie, z Kamerunu, a samozřejmě šenzi Kafrů a Hotentotů. Psi jsou docela plaší, ale na druhou stranu i dosti zvědaví. Vynikají ohromnou inteligencí, jsou ale velmi těžce zvladatelní. Tyto vlastnosti jsou tak silně zakořeněny v jejich povaze, že ani několikatýdenní štěně nelze převychovat. Oproti starším dobám, kdy se šenziové křížily mimo jiné i se šakaly zlatými a vzácnými vlčky etiopskými, představují dnes, vzhledem k jejich čistokrevnému chovu, přírodní plemeno.
Mimo rhodézského a thajského ridgebacka jsou šenziové údajně předky také například basenjiho.
PHU QUOC
Phu Quoc je souostroví patřící Vietnamu. Skládá se celkem z 16ti ostrovů, přičemž největší z nich leží v Siamském zálivu a rovněž se jmenuje Phu Quoc, je vzdálen pouhých 16 kilometrů od Kambodže. Ostrov je 48 kilometrů dlouhý a rozkládá se na ploše 1 320 kilometrů čtverečních. Na přibližně 70 % ostrova se rozprostírá Národní park, taktéž Phu Quoc.
divocí psi na ostrově Phu Quoc
Na tomto ostrově v dnešní době pobíhají tzv. phuquocští psi. Tito psi jsou údajně vynikající lovci, jsou středně velcí, vyskytují se v různých barevných varietách, mají ocas zkroucený nahoru a vztyčené uši, (některé zdroje uvádějí, že mají modrý jazyk, tato informace však není dokázána). Nejdůležitější je však existence ridge na hřbetě psa, byť v různých tvarech.
J. A. Peterson jako první podal v časopise z roku 1895 přesnější popis těchto psů. Opíral se při tom o zprávy Dr. F. Doceula z Kambodže, který dva psy z Phu Quoc vlastnil. Rodiče jeho psů byli totiž přivezeni z ostrova přímo do Kambodži.
Dr. Doceul odchoval s těmito psy několik vrhů a tři z mladých věnoval francouzskému parku Jardin d' Acclimation do Paříže. Popis je velmi podobný dnešnímu ridgebackovi, avšak výrazný rozdíl je v postavení uší, psi z Phu Quoc mají uši vtyčené na rozdíl od rhodézského ridgebacka, který je má sklopené. (Thajský ridgeback má však uši rovněž vtyčené.)
thajský ridgeback modrý
Souvislost mezi hotentotskými psi šenzi a psi z ostrova Phu Quoc je velmi pravděpodobná a mnoho vědců tuto skutečnost předpokládá, bohužel to nebylo nikdy dokázáno. Kdyby tomu tak skutečně bylo, museli by mořeplavci dovézt psi z Phu Quoc do Afriky již velmi dávno. Možný je však i opačný postup, hotentotští psi šenzi mohli být převezeni na ostrov, odkud se později dostali na pevninu a udrželi se tak na ostrově i v odlehlejších oblastech Thajska (thajský ridgeback) – a to až do dnešních dnů.
V opačném případě by se jednalo pouze o spontánní vznik psů s hřebenem ve dvou částech světa. O těchto skutečnostech se může z nedostatku důkazů dnes již pouze spekulovat.
EVROPANÉ
Roku 1487 přistáli na místě Kapské kolonie Portugalci, stali se tak prvními Evropany, kteří hotentotské psi s pruhem opačně rostoucí srsti na hřbetě spatřili.
V roce 1505 popsal tohoto psa šenzi Angličan G. M. Theal, který se o něm zmínil jako o psu Hotentotů – sběračů plodů, chovatelů dobytka a lovců šelem z jihu Afriky z území dnešní Jihoafrické republiky a Namibie.
V roce 1648 přistáli v zálivu Table Bay Holanďané - Búrové* a založili zde Kapské město. Na tomto místě žili Hotentoti (též Khoisanové) se svými loveckými psi šenzi (Khoi-koi). Evropanům neunikly výborné vlastnosti těchto psů. Oproti evropským psům, které si s sebou dovezli, byli psi domorodého obyvatelstva vytrvalí a nepodléhali nemocem.
Bělochům se však hotentotští psi příliš nezamlouvali jako lovci lvů pro jejich vcelku malý vzrůst. A tak začalo křížení afrických psů šenzi s evropskými loveckými plemeny. Dnes již těžko vypátrat, které rasy byly do vznikajícího plemene (ridgeback) vkřížena. Nejčastěji se však hovoří o bloodhoundech, pointrech, teriérech, německých ohařích a retrievrech, uvádějí se i mastif, doga a chrti.
Výsledkem je bezpochyby skvělý pes, zvíře s divokou krví afrického kontinentu. Je to ridgeback, plemeno spřízněné s dingem a ostatními divokými psy Afriky a Austrálie.
ridgebackové při lovu lva
* Výraz Búrové pochází z holandského slova Boer – Sedlák. Búrové nebo-li Afrikánci (novější označení používané až po Búrských válkách na přelomu 19. a 20. století) byli potomci holandských, francouzských a německých přistěhovalců v Jižní Africe. Původně se jednalo o potomky holandských, francouzských, německých a belgických protestantů, Kalvínových stoupenců, kteří během 17. a 18. století emigrovali z Evropy do Jižní Afriky. (Pozn.: Tato směsice přistěhovalců vytvořila vlastní dialekt, afrikánštinu, kterou dodnes hovoří velká část bílého obyvatelstva Jihoafrické republiky.)
Historie rhodézského ridgebacka říká, že tito psi byli vyšlechtěni Búry – jako první totiž začali křížit hotentotské psy s evropskými plemeny a dali tak počátek několikaletému procesu šlechtění, které má za vznik rasu rhodézský ridgeback jak ho známe dnes.
Výjimečné plemeno
Jako lovečtí psi, kteří používají k lovu především zrak, drží svou kořist v patřičných mezích, ale jejich ostrý čich je neocenitelný hlavně v buši. Ridgeback je schopen jít dvacet čtyři hodin bez vody, dovede ze sebe setřást nepříjemný hmyz a vydrží se pohybovat po hrubém terénu, stejně jako v nehostinném počasí. Je to statečný lovec ve vysoké trávě. Je též tichým a jemným lovcem pernaté zvěře. Jeho hrubá krátká srst ho chrání před klíšťaty. Kromě toho, že má ridgeback vynikající lovecký talent, je i výtečným hlídacím psem, hlavně v noci. (To proto, že je afričtí farmáři používali k ochraně spících stád.)
DR. DAVID LIVINGSTON
Dr. David Livingston byl skotským misionářem a známým africkým cestovatelem, který v letech 1852 až 1856 prošel jako první Afriku od západu na východ, prozkoumal řeku Zambezi, mimo jiné objevil Viktoriiny vodopády (dnes nazývané Mosioatunya) a také probádal prameny řeky Kongo.
Dr. David Livingston
Livingston napsal v roce 1875 knihu s názvem „Misionářské cesty v Jižní Africe“, v této knize je kresba, obsahující jedno z prvních vyobrazení psa s ridge. Samotný obrázek pochází z roku 1858 a je na něm vykresleno místo nedaleko jezera v Bostwaně, kde hotentotští lovci se psem s ridge obklopují mrtvého buvola. Vyobrazený pes patřil známému lovci Baldwinovi, který ho získal v Bloemfonteinu v Jižní Africe. Na kresbě (viz níže) jde vidět, že pes ještě nemá velikost a mohutnost ridgebacka, jak ho známe dnes.
Lovci Khoisan a pes Khoikoi, dr.Livingstone Misionářské cesty v Jižní Africe, 1875
PRONKRUGROVÉ
Již postarší misionář Charles Helm, si přibližně v roce 1875 z misijní výpravy od Mysu dobré naděje do tehdejší Rhodesie (dnes Zimbabwe) přivezl dva hotentotské psy, které dostal darem, tzv. pronkrugry - takto vznikající rasu nazývali Búrové, pruhu opačně rostoucí srsti říkali Pronk. (Místo, kde byli Helmovi tito psi věnovaní, je nepřesně určené: byl to buď častěji zmiňovaný Swellendam nebo Kimberley, jisté ale je, že se jednalo o oblast v jižní Africe.) Záznamy uvádějí, že se jednalo o dvě fenky s hrubou, šedočernou srstí pojmenované Powder a Lorna. Jednoho dne navštívil Helmovu misijní stanici farmář z Plumtree (město v Zimbabwe), úspěšný lovec šelem – Cornelius Van Rooyen.
Corneliovi neunikly výborné kvality a lovecké schopnosti obou fenek a oba psy si od Helma vypůjčil. Zkřížil je se svou smečkou (německá doga, pointer, deerhound, chrt, buldok, kolie, irský, erdelteriér, aj.). Následovala 35letá produkce psů s ridge, přičemž se kvality původních fen zachovaly. Výsledkem byl pes s vynikajícími fyzickými a loveckými vlastnostmi, s červenou srstí a přirozenou schopností štěkat na lvy. Corneliova smečka byla v rozlehlém okolí známá jako „Van Rooyen´s lion dogs“.
Cornelius van Rooyen a jeho oblíbený pes Vlaam
Poznámka: Ocasní problém moderního ridgebacka je přisuzován jeho buldočím předkům, hnědý nebo játrový čenich zase pointerům, obojí (a mnohem více) má původ v křížení Cornelia Van Rooyena. Přílišný vzhled mastifa je zase příčinou původního křížení evropských přistěhovalců (Búrů) s hotentotskými psi. Nikde totiž nestojí zmínka, že by Cornelius Van Rooyen choval ve své smečce mastify. Smečka F.C.Selouse útočící na lva, 1882
Několik známých lovců, jako například Hartley, Viljoen, Swartz, Jacobs nebo Selous, který byl nejslavnější, pracovalo v oblasti Mashonaland. Pro plemeno rhodézského ridgebacka byl ale nejdůležitější jiný muž. Lovec Cornelius van Rooyen.
LION-DOG CLUB
V roce 1902 byl založen v Bulawayo, v Jižní Rhodésii, první Lion-Dog Club („Klub lvích psů“). Tato organizace však evidentně nebyla příliš aktivní.
FRANCIS RICHARD BARNES
I přestože byli Van Rooyen´s dogs široko daleko slavní, nepovažovalo se samotné plemeno za zvláštní. To změnil až Francis Richard Barnes.
Smečka Grahama Staceyho
F. R. Barnes se v roce 1910 přistěhoval na farmu Eskdale do vesničky Figtree (jižní Matabeland). O plemeno se velmi zajímal. V roce 1915 si koupil od Grahama Staceyho z Inzsia, svého prvního „lvího psa“ potomka z Rooyenova chovu, psa Dinga. Později přikoupil ještě fenku Judy a na své farmě založil slavnou chovatelskou stanici Eskdale Ridgebacks. Eskadle Jock, Leo a Eskdale Connie byli první známí psi z Barnovy stanice.
F.C.Barnes na farmě v Eskdale
ROK 1922
Francis Richard Barnes se setkával s mnoha odlišnými zevnějšky lvích psů. Shledával psy různých velikostí, s rozličnými typy srsti a s mnoha barevnými varietami. Tato skutečnost jej přiměla udělat zásadní krok, stanovit standard plemene.
V roce 1922 shromáždil Francis Barnes několik chovatelů plemene do Bulawayo, kde se debatovalo o problémech odlišných exteriérů jednotlivých jedinců. Výsledkem bylo založení Rhodesian Ridgeback Clubu, ve kterém Barnes zaujal roli prezidenta. Posléze Barnes připravil okolo dvaceti psů z různých chovů pro výstavu v Bulawayo, kde porota chovatelů zapsala nejlepší rysy a znaky každého vystavovaného jednotlivce. Z těchto zápisů, ještě téhož roku vypracoval F. R. Barnes se členy Rhodesian Ridgeback Club (např. C. H. Edmonds a B. W. Durham) první oficiální standard plemene, jako vzor byl použit standard dalmatina.
Smečka Vikingů a Vernon Brisley
Pozn.: Od prvního standardu z roku 1922 až do jeho dnešní podoby se příliš nezměnilo. Pouze strakaté zbarvení bylo vyloučeno z přijatelných barev a bílé stopy na hrudi byly omezeny na minimum.
ROK 1924
Organizace South African Kennel Union (Chovatelská unie jižní Afriky) v roce 1924 uznala rhodézského ridgebacka za oficiální plemeno.
Nejvýznačnějšími chovateli byli F. R. Barnes se svou chovatelskou stanicí Eskdale, dále paní M. L. Dicksonová s chovatelskou stanicí Drumbuck a pan T. Kedie Law s chovatelskou stanicí Avondale. Mnozí z dnešních ridgebacků mají předky právě v těchto chovatelských stanicích.
Autor: Lucie Kolaříková
PUBLIKOVÁNÍ NEBO DALŠÍ ŠÍŘENÍ OBSAHU TOHOTO ČLÁNKU JE BEZ PÍSEMNÉHO SOUHLASU AUTORA ZAKÁZÁNO!